Jak správně sedět a nezbláznit se z toho

V jógových sálech i mimo ně zní plno pokynů, co dělat s pánví, podbřiškem, bedry, žebry, rameny, hlavou a nejlépe i svou myslí, abychom správně seděli, stáli, chodili.

Přitom to není tak složité. Zásadní pro správný sed (ze kterého se pak bude odvíjet i správný stoj a následně chůze) je vjem vrcholku sedacích kostí. Možná nemusí být pro všechny lehké je vnímat. K tomu jednoduché cvičení: sedněte si s nataženýma nohama před sebou, následně střídavě zvedejte a posunujte jednou a druhou hýždí dopředu, jako byste na svých hýždích chtěli "ujít" několik metrů. Při tomto pohybu lze vrcholky sedacích kostí dobře cítit.

Dalším cvičením může být: v jednoduchém sedu se zkříženýma nohama (turecký sed) se zlehka chytíme dlaněmi za kolena a pošleme ve výdechové fázi trup dozadu, vyhrbíme se. Následně ve vdechové fázi pošleme hrudník dopředu, můžeme vytáhnout lehce i bradu dopředu a nahoru. Tyto dva protipohyby střídáme na několik dechových kol a vnímáme, jak se vrcholky sedacích kostí (VSK) pohybují dopředu a dozadu. Můžeme postupně snižovat rozsah obou pohybů až do zastavení – ukotvíme se ve středové poloze, kdy VSK směřují dolů pod sebe a nejsou vychýleny ani jedním ani druhým směrem. Přesně z tohoto postavení vycházíme v józe pro správný přirozený sed bez úsilí.

Můžeme si zároveň zvědomit polohu VSK v závislosti na situaci. Hrbím se na židli při učení a tzv. se v této poloze zapomenu, jsem schoulený/á do sebe, do přemýšlení, hrbím se před něčím, někým, protože mám strach…? VSK směřují dopředu.

Klenu toporně hruď dopředu před velkou autoritou? Ramena stažená, jako by mi někdo chtěl lopatky slepit k sobě lepící páskou, celé tělo v napětí spíše nedýchá než dýchá ze vší té urputnosti, bedra jsou prohnuta až moc? Tehdy jdou VSK do protipohybu, dozadu.

Pokud sedíme skutečně na vrcholcích sedacích kostí, páteř udržujeme vzpřímenou bez velkého úsilí, zároveň však přirozené zakřivení páteře zůstává zachováno, tělu se dobře dýchá, orgány nejsou v břišní dutině stlačeny, mají prostor.

V takovém sedu si můžete se zavřenýma očima zkusit změřit vzdálenost od sedací oblasti (VSK) k temenu hlavy, jako byste stoupali svou vnitřní osou, nějakým svým vnitřním výtahem nahoru. Už touto praxí se vaše tělo přirozeně narovná, aniž by křečovitě kontrolovalo jednu část trupu za druhou od kyčlí přes bedra, břicho, hrudník až po ramena a hlavu. Můžeme zároveň tak trochu mimoděk vnímat, že svaly nohou jsou zapojené, hýždě naopak uvolněné, ve zpevněné pánevní i břišní oblasti probíhá jemná svalová aktivita, v bedrech lze pociťovat rozprostřenost do šířky, hruď i ramena jsou přirozeně volná, šíje prodloužena, brada nepředsunuta dopředu.

Popis je možná až příliš dlouhý, ale vše toto se děje přirozeně, nemusíme sami volně stahovat podbřišek, jako při mírném úsměvu, tlačit žebra dovnitř a zároveň ramena dozadu a dolů… Tělo se nese samo. Můžete vyzkoušet například z takového přirozeně ukotveného sedu úklon s vědomím vrcholků sedacích kostí. Úklon bude sice o něco omezenější, ale kontakt se sedacími kostmi na podložce (jedné jen mírně v úklonu nadzvednuté, přitom stále v kontaktu s podložkou) udrží vaše tělo v poloze, která bude pevná i příjemná zároveň (ano, ano, stiram sukham asanam). Pokud se bez pozornosti k VSK budeme hnát do co největšího úklonu, je tu riziko, že se břicho vyvalí dopředu, tělo se "rozboří", ztratí stabilitu, oporu, vnitřní pevnost.

Můžeme si dovolit polohy v sedu měnit, žádná ale nesmí trvat příliš dlouho: křížit jednu nohu přes druhou, po chvíli nezapomenout překřížit naopak druhou přes první. Ani dlouhý sed na míči se nedoporučuje, nejde o pevný podklad a hluboký stabilizační systém se brzy unaví.

Často zkrátka měnit polohu, protože každá poloha, která trvá dlouho, je pro tělo zátěžová. Nejlépe vstát (a protáhnout se, uvést tělo do pohybu).

Pravidelné protahovaní i silové cvičení nám samozřejmě umožní lépe vnímat své tělo a posílit (nejen) svaly trupu tak, že si tělo správné držení trupu uloží lépe do paměti a nese se pak skutečně samo.