Moje tělo je moje
Jak se cítí lidé "tencí"? Nedávno mě upoutal příspěvek na FB od organizace Moje tělo je moje. Jedna slečna sdílela, jak se cítí ve svém těle. Těle štíhlém, které obvykle odpovídá ideálu krásy a obzvláště v jógovém světě, kde se pohybuji, je považováno za standard, ke kterému je snad záhodno směřovat. Zdálo by se, že oběťmi "bodyshamingu" jsou všichni ostatní, jen ne oni, přesto i právě oni mohou čelit nemístným narážkám na to, jak vypadají, a vyrovnávat se s úzkostnými pocity plynoucími z nepřijetí svého těla - nepřijetí sám sebou, nepřijetí okolím.
Přijmout své tělo – to je mnoho občasných úspěchů a mnoho pádů, práce na dlouhou trať. Práce, která se určitě netýká jen náročného období dospívání a změn na četných úrovních v období puberty. Kolik dospělých je se svým tělem naprosto smířeno? Pokud mi jóga něco dala, tak právě určitý těžko popsatelný pocit bezpečí ve svém těle, uvědomění si zodpovědnosti za péči o něj, vědomý každodenní kontakt s ním a snad i větší smíření a spokojenost, i když to nejsou pocity trvalé.
A právě organizace Moje tělo je moje (www.mojetelojemoje.cz) dělá na tomto poli nikoliv nezoraném, ale rozoraném až příliš, bolavém, citlivém neskutečnou práci. Díky nedávnému výcviku Trauma—sensitivní jógy jsem měla příležitost se seznámit i s knížkou stejného jména – Moje tělo je moje od Ridiny Ahmedové, Radky Kůřilové a Terezy Fousek Krobové.
Knížka, která by měla být v každé školní knihovně a psychologické poradně, nejlépe i v knihovnách domácích. Existuje i podcast, viz stránky. Kéž bych tu knížku měla v rukou v období dospívání. Je především… praktická a přístupná. Dýchá z ní přímost a otevřenost.
Plno sdílení právě od mladých lidí – jak vnímají své tělo? Prsa, menstruace, akné u holek i u kluků, málo svalů, hodně svalů, vlasy, rovnátka, brýle, velký nos, malý nos, ale i nebinarita a témata jako sexuální obtěžování, sebepoškozování, šikana, sociální sítě.
Asi je vám jasné, že v hledáčku není jen tělo fyzické. Jak pracovat se svými emocemi, s úzkostnými stavy a depresí, s očekáváními ostatních? Jak reagovat, když ostatní komentují můj vzhled? Ani plno dospělých v takových velmi zraňujících okamžicích často nemá odpověď. V každé kapitole pracovní list s odpověďmi, návody, návrhy aktivit, které nezahltí, jdou k věci a mají velký potenciál pomoci.
A na konci knihy i pár návodů pro dospěláky – rodiče, učitele, mentory, všechny, kteří jsou v kontaktu s dospívajícími. Ale věřím, že se jich nemálo pozná už v předchozích kapitolách, usmívají se sami pro sebe a říkají si – kéž bych to věděl/a už dřív. Jako já.