Jóga všedního dne

Přemýšleli jste někdy o tom, zda a jak se liší vaše praxe na jógové podložce od praxe mimo ni? Co vlastně jóga jako taková pro vás znamená? Tvrdou fyzickou práci, pilování ásan? Prostředek k větší flexibilitě? Trochu (či více) posilování? Dechová cvičení?

Trénink pozornosti vůči svému tělu, dechu, mysli? Relaxaci v šavásáně? Rozpuštění v samádhí? Od všeho trochu? Nic proti. Jógová cesta je celoživotní cesta. Určitě nejde o vyšplhaní po jakémsi jógovém žebříčku Patandˇžaliho osmistupňové stezky, mnohem spíše se neustále točíme ve spirále – a z nejvyšších pater padáme znovu a znovu zpět, když denně škobrtáme o základní dva schody etického jógového "desatera": jama a nijama. A děje se to ˇčastěji mimo podložku než přímo na ní. 

Pojďme tedy poodejít od podložky v jógovém sále a vykročme ven. Do mozaiky všedního dne. 

Jak chodím? Pochoduji se strnule vypjatou hrudí, jako voják na přehlídce? Hrbím se nad tou hračičkou, kterou si všichni mnohdy nosíme i v ruce na přechodu, jako by nám přirostla k tělu? Nebo se prostě tělo nese tak nějak samo, vzpřímeně, bez úsilí, urputnosti, zatnutých zubů? 

Jdu nebo napůl běžím v předklonu, pohled do asfaltu, dupu jako slon, otřásám na betonu klouby a kostrou od chodidla až po krční páteř nebo našlapuju přece jen o něco opatrněji, jako bych chtěl/a při každém kroku zjistit, co je pod podrážkou, skutečně cítit dotek nohy se zemí? Letní trávníky k takové praxi přímo vybízejí, ale nebojte – i při spěchu do práce rušným velkoměstem to jde i při středně rychlém tempu chůze docela dobře.

Mam nějaký svůj ranní nebo večerní rituál, kdy jsem sám/sama a v kontaktu se sebou? Studená sprcha? Krátké ranní protažení nebo usednutí na bobku v tichu? Možná stačí jen na okraji vany, na par nádechů a výdechů v uzavřené koupelně, když mi nic jiného každodenní rodinný mumraj nedovolí. Není to těžké.

Jak spím? Mám nějaký pravidelný režim? Umím se vzbudit bez budíku a ve stejnou hodinu i o víkendu?

A mohli bychom pokračovat. Jak jím? Jak mluvím? Jak se tvářím? Jak přemýšlím o ostatních? Sám o sobě? 

Jsem v každodenní interakci s ostatními opravdu v kontaktu s daným člověkem, vnímám jeho vyraz, úsměv, momentální náladu? Naslouchám skutečně nebo jen naoko, abych při první skulince sdělil/a, jak to mám já (JÁ konverzace)?

Je tam odchylka od praxe na podložce, úsměvů v jógovém sále, srdíček v chatech, od četby x-té jógové publikace či příručky osobního rozvoje, která nám zdobí knihovnu?

Když jsem dnes v metru stoupala po levé straně eskalátoru nahoru, abych ušetřila par sekund času, zastavila mě rodinka, maminka s dvěma dcerami přede mnou. Maminka se na mě vyzývavě podívala (odhodlám se pokračovat?). Mladší holčička na mě dozadu cosi křikla. Stála jsem klidně, pozorovala. Starší se na mě omluvně usmála. Ani jsem tolik nahoru nepospíchala. Ten kontakt, ten úsměv ve vnímavé dětské tváři byly cennější.

Nechápejme předchozí řádky jako kázaní, co všechno ještě musíme zvládnout, abychom byli dokonalí (jen deset minut denně onoho či jiného). I jogíni jsou jen lidi. Pojďme si spíš dát volnost v dotažení té a té fyzické jógové ásany, svobodu ji dnes dělat třeba napůl, podle svých aktuálních možností a možná zacílit více pozornosti k těmto dotekům ve všedním dni. Dostat jógu i ven ze sálu. Být v ní. Malé kroky. Jako když jsme začínali na podložce, sklonili se do prvního psa hlavou dolů a přišlo nám těžké si i jen představit, že toto by měla být uvolněná odpočinková poloha.

Jóga je ve své podstatě lehká. Je to spíše učení se pozornosti, dělat věci více vědomě, než urputné úsilí. Na podložce i mimo ni.